Krajinný ráz a výstavba - Blaník
Krajinný ráz je definován jako přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Tvoří jej tedy soubor přírodních podmínek a znaků společně se znaky a hodnotami vytvořenými činností člověka v krajině, které lidé vnímají a jejich prostřednictvím identifikují a vnímají určitý prostor.
Pro zajištění účinné a především systematické ochrany krajinného rázu na území CHKO Blaník je zpracováno tzv. preventivní hodnocení krajinného rázu. Preventivní hodnocení je odborným oborovým dokumentem pro pracovníky AOPK ČR, správy CHKO Blaník, ale také je územně plánovacím podkladem při zpracovávání územních plánů jednotlivých sídel na území CHKO Blaník.
Preventivní hodnocení krajinného rázu v CHKO Blaník (aktualizace z roku 2016):
Textová část
Pro ochranu krajinného rázu nelze bez závazného stanoviska AOPK ČR, Správy CHKO Blaník na území chráněné krajinné oblasti učinit ohlášení stavby, vydat územní rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení, rozhodnutí o změně užívání stavby, kolaudační souhlas, je-li spojen se změnou stavby, povolení k odstranění stavby či k provedení terénních úprav podle stavebního zákona, povolení k nakládání s vodami a k vodním dílům, či udělit souhlas podle vodního zákona. Závazné stanovisko se nevydává, jde-li o stavby v zastavěném území obce ve čtvrté zóně chráněné krajinné oblasti nebo v zastavěném území města nebo obce, které se nachází na území chráněné krajinné oblasti. Vždy však platí, že stavby musí respektovat krajinný ráz.
Charakteristiky krajinného rázu v CHKO Blaník
Tvary krajiny CHKO Blaník se váží na geologickou stavbu související se zlomovým pásmem proniku ortorul krystalickými břidlicemi a následným vývojem údolí podél vodních toků. Základním rysem krajiny je výrazné zvlnění terénu a členitost podporovaná zářezy údolí Blanice s jejími přítoky. Hlavní dominantou je skupina Velkého a Malého Blaníku s přilehlou Křížovskou hůrou na severu a Býkovickou hůrou na jihu. Tento masiv s nejvýše položeným bodem v chráněné krajinné oblasti (vrchol Velkého Blaníku – 638 m n. m.) odděluje mírněji zvlněný východní krajinný celek Křížovsko – Načeradecký s širokým údolím potoka Brodce od západního krajinného celku Louňovického, který je dramaticky protínán údolím nejvýraznějšího toku v krajině – řeky Blanice.
Střídání zalesněných vrchů a obhospodařovaných svahů s nevelkými sídly vesměs středověkého původu si doposud zachovalo ráz mozaikově uspořádané harmonické kulturní krajiny. Tento dojem podporují pobřežní porosty drobných vodních ploch i potoků a křoviny v místech bývalých polních cest, které lze vyčíst ze srovnání s mapami stabilního katastru z poloviny 19. století. Sídlištní útvary jsou s půdorysy více než jedno století neměněnými. Výjimkou jsou pouze bývalé střediskové obce, které se rozšířily o zemědělské areály a nové obytné zóny. Ve zvlněné krajině vnímáme především dominantně položená historická centra s věžemi kostelíků. Malé vísky a samoty jsou doposud obklopeny ovocnými sady.
Narušení krajinného rázu je nejčastěji viditelné tam, kde v lesním porostu převažuje smrková monokultura, v polním hospodářství byly zrušeny staré cesty a v sídlech vyrostly neúměrné stavby. Jedná se o chatové osady (údolí Brodce, Dubina), zemědělské areály (Býkovický i Hrajovický), které vesměs odpovídají hmotově ale nikoli už výškově (Libouň, Krasovice) a materiálově (plechová kolna) a jsou nedostatečně začleněny do krajiny prostřednictvím doprovodné zeleně. Novější obytná výstavba má rovněž neduhy – malé parcely, stavby bez vztahu k místní tradiční výstavbě, výsadby exotických dřevin. Nepřirozeně působí scelené lány bez mezí a starých cest (Načeradec, pole na svahu Hřívy).
Charakteristika tradiční zástavby v CHKO Blaník
Kdysi dřevěné obytné domky a stodoly byly už koncem 19. století přestavěny (většinou po požáru) a nahradily je tvarově obdobné zděné stavby.
Za typické a tradiční můžeme považovat přízemní obytné stavení na obdélném půdorysu s pravidelným sedlovým krovem kryjícím na straně dvora po celé délce zápraží. Na ně pak navazovaly chlévy. Protilehlou stranu dvora tvořil výminek, špýchar, případně kolna. V závěru stávala stodola (ještě v první polovině 20. století mnohde polygonální). Hlavní vjezd do dvora tvořila zděná brána mezi obytným stavením a špýcharem. Střechy jsou většinou zakončeny na obou kratších stranách půdorysu prostými štíty, někdy s polovalbou, zřídka i plnými valbami.
Štítové čelní fasády bývají v přízemí dvouosé. V horní části není výjimkou tříosé řešení, kde na střední ose je nika klenutá konchou pro patrona stavení. Fasády jsou zdobené plochým lemováním štítů, případně jednoduchou bosáží nároží a šambránami oken. Jednotlivé obce mají přitom svá specifika.
Kromě románských kostelíků přestavovaných v období gotiky a baroka jsou pro území charakteristické drobné kaple se zvonicemi. Původ mají zřejmě v 18. století a stojí na návsi v téměř každém sídle. Půdorys je čtvercový, zastřešené jsou většinou prostým jehlanem, nebo jehlanem s lucernou pro zvon. Fasáda bývá zdobena pilastry a římsami barokního tvarosloví.
Nedílnou součástí krajiny jsou drobné sakrální prvky – křížky a boží muka. Starší dřevěné kříže už prakticky nenajdeme, vesměs se vyskytují kříže železné s kamennými podstavci. Křížky bývají doplněny nápisy, případně stylizovanou postavou světců.